Úvod do díla .
Jan Valenta autorizováno !SNZ
V roce 2010 rok po mém nezákonném a dočasném uvěznění jsem začal v Národních listech zveřejňovat to, co js
em napsal v Pankrácké vyšetřující věznici. Shodou okolností jsem byl šest týdnů vedle cely vyšetřovačky, kde dlel též kdysi Václav Havel, údajný disident a "prezident". Na rozdíl od ostatních "muklů " jedl minutky z restaurace naproti věznici kde nyní jezdí tram. Na Borech a to mi potvrdili vězni, baštil z podobné hospody minutky a pil pivo až se prochlastal na Hrádeček a pak Hrad ! Ve své práci pro vlast psanou na tenký papír tužkou, on měl k dispozici psací stroj a servis. To mi potvrdil starý bachař se kterým jsem chodil na svobodě do jedné hospody léta na pivko.
Své menu přibližuji s přibývajícími spoluvězni v díle povídek. Proměny 21.století totiž mají tři části : EPICKOU,POVÍDKOVOU A NYNÍ I DRAMATICKOU . Chtěl bych i tím pomoci divadlu "V Boudě", které založili naši "mladí ".Není to náročné na výpravu, chce to jen maketu "baru", dveří a staré madrace od císaře pána počínaje a červenou teplákovou soupravu a pak dekorace podle povídek a aktovek.
Epika je i romantická poezie, neboť i hrdina prvého příběhu Publius Ovidius Naso byl básník : Jeho díla z vyhnanství mne inspirovala , třeba i zoufalé dopisy z Pontu ! To jsem netušil, že tato celebrita měla mladou ženu, posléze chlapce, kterého pak do smrti neviděl. Básník, kdysi hýčkaný císařem Augustem doplatil na vynález novin jeho prastrýce Caesara ! A stal se "vězněm svědomí". Příběhy jsou kořeněny básněmi i ode mne, byť mají pouze můj rukopis. Jsou o dva tisíce let déle...
Povídky obsahují příběhy spoluvězňů a retrospektivu moji na staré matraci. A to se psal rok 2007 ! Co se změnilo ? Švejk to prohlásil jasně, když jej přivedli do cely : " Co nadáváte, vždyť naše vězeňství je humánní, císař vám dá najíst, vodu máte, hajzl u nosu, zatímco ve středověku vám lili rožhavený volovo a síru do vašich zhejčkaných hub "....Milí čtenáři NL I. V duchu tradic budeme na těchto stránkách zveřejňovat nejen mé "nedokonalé práce", ale i mladé autory a ty, kteří se nedožili "ráje" zmršené pseudodemokracie alá Havel;Klaus!
Dramatický tvar pak některé povídky završí a poslední je autobiografie, věnovaná té, která mne vrátila světu bez podlosti a falše, mladé ženě, která pracuje v "dobrodiní" zdravotnictví za pár šupů se vzděláním, které nevyužívá pro sebe . Tu ženu miluji a Epické dílo, tak jak Ovidius miloval Constancii, je okořeněno verši. Ovidius sice viděl jednou svou mladou a věrnou ženu v Efezu ( dramatizace) , žel Augustus jej neomilostni a on zemřel v r. 8 n.l. na ostrově trestanců. Císař Claudius jeho ženě a synovi vrátil čest. Kdo ji vrátí mně ? Snad toto dílo .Váš Jan Valenta
Psal se rok 22.př.n.l.Prvním po Octaviánovi byl Marcus Agrippa, ověnčený vavříny z bitvy u Aktia, kde na hlavu porazil Marca Antonia a Kleopatru. Jedenáct let byl Octavián "Caesarem" a Ovidiovi bylo necelých dvacet let. Tehdy bez mecenášů asi jako dnes se umění neobešlo. Hlavním známým sponzorem umělců byl ve své vile Valerius Messala, magnát a přítel Octaviánův. Znal se dobře s otcem Ovidiovým a sledoval od jeho čtrnácti let vývoj chlapce a jeho vyspělý jazyk. Na rozdíl od "patolízalského" Publia Vergilia Mara, který sice byl tehdy první mezi básníky, měl mladý Ovidius obdivovatele. Také Marcus Agrippa pořádal s Messalou večírky, kam chodil císař. Messala přivedl do Agrippova domu mladíka, který jakoby nevynikal erotickou krásou, ale přesto byl pro ženy přitažlivý a to i dcery slavných. Vergilius jako vždy přednesl verše opěvující císaře a jeho rodinu o které již víme, že nijak neoplývala cnostmi, které císař požadoval na jiných patriciích a rodinách Římanů. -Císař se naklonil k Messalovi a ani Agripa nebyl spokojen : " Nemáš tu Valerie něco lepšího? - zeptal se znuděně. "Mám pro tebe Caesare někoho, kdo se ti bude líbit"; Messala ukázal Ovidiovi, aby předstoupil před společnost. Mladík v bílé toze s úzkým lemem vstal z okraje sedačky a rozvinul svitek papyru : ...." než bylo moře a země a nebe, jež nad vším se klene, příroda na celém světě jen jedinou podobu měla, jejíž jméno bylo chaos"... Dnes tyto verše jsou v úvodu slavných Kalendárií , kde autor shrnuje doposud poznané roční období do logických proměn přírody a lidí. Bylo to novum a mladý muž zaujal jak mužskou tak ženskou část posluchačů. Přednášel dále ještě zvučné verše z Kampánie a o dívkách v tomto kraji. Agrippa, jenž měl rád opravdové umění se naklonil mezi Messalu a Octaviána : " Našeptal jsi mi Valerie, že Řím má dostatek talentů a dva velké básníky..." Octavián dopověděl : "Dosud to byl Vergilius, který nám zevšedněl, ale nyní má Řím Publia Ovidia Nasa..." Přátelství mocných a těch kteří je potřebují k tvorbě někdy "po kamenech skáče. tehdy dal císař na prvé místo Ovidia záměrně a tento názor nezměnil ani v situaci, která jednou musela nastat. Ovidius ctil republikánské tradice a přednosti demokracie. Stal se skutečně přítelem Augustovým dokud ještě císař uznával mantinely moci a tvořil i poměrně pokrokové zákonodárství. Soustředění moci do centra přineslo impériu protekcionismus a s tím i spojenou korupci. Okrojování demokratické ústavy bylo postupné a na první pohled neznatelné, ale vnímavý člověk typu Ovidia postřehl rub ranného císařství a tím si lze vysvětlit ono "bílé místo" historie příčin jeho "nemilosti". pokr.příště 17.1.08 Agrippina zuřila. Octavia si s maminkou nezadala. Ovidius je přehlédl v době, která předcházela březnovými idami. Obě ženy chtěly "skalp" neboli postel. Marně, Ovidius obyčejně z císařského paláce spěchal domů za svou mladou ženou. Březnové idy a "zbožnění " Octavia na Augusta probudilo v Ovidiovi republikánské srdce, zejména když slyšel orátora, jak vyhlašuje "usnesení Senátu".Lidé se častěji srocovali na veřejných prostranství a u novinových sloupů. Ovidius byl opřen o sloupec : " Co tomu říkáš Publie, toto je konec naší republikánské tradice"; oslovil jej Sextus Marius, potomek slavného plebejského konzula, který paradoxně otevřel cestu dalším diktátorům Sullou počínaje a Octaviánem konče.... Ovidius mlčel do chvíle, nežli se objevil právoplatný nástupce Octavia, Caesar Britannicus, který byl nejen mladý a schopný velitel ostrovních legií, ale velký příznivec díla Ovidiova. Ten jednoznačně stranil jemu proti Tiberiovi: " Ovidius mlčí nad tím co učinil můj otec", ponoukl jej k citaci svitku, který měl Ovidius připraven na vylepení : " Odpustil jsem ti caesare, žes prvý mezi námi, vždyť spravuješ můj milovaný Řím dobrými zákony, však v tvém domě neplatí tvé edikty, ani mezi bohy se nevyvyšuj nad jiné, jsi blízko podsvětí až věk se naplní. Pamatuj, že strýc tvůj chtěl královskou korunu a sklidil v idách smrt!"- Okolo sloupu se srotil dav lidí a ten četl dále spolu s Britannicem. Ovidius se pozdravil s lidmi kteří jej dobře znali a omluvil se. Spěchal domů rychlým krokem... Britannicus milovaný římany si povzdechl : "Snad proto jsme přijali Caesarovo jméno za titul, aby duch republiky nebyl nahrazen korunou, ale vavřínovým věncem." -Srazil se s Saianem a rázem věděl kolik "uhodilo". Markus Saianus strhl papyrus ze sloupu a svinul jej tak, aby ho mohl použít jako "corpus delicti" jak proti Ovidiovi, tak i pomluvit v císařském paláci Britannica. Právě proto, že Saianus záviděl Nasovi náklonnost císaře, bylo nutné jej očernit nejprve u Agrippiny a pak u něj samotného.Co platno, že Ovidius chtěl přimět přítele, aby lépe spravoval říši společně s Britannicem. Byl evolucionář, který velebil svého vládce ve verších a upřímně jako přítel mu vytýkal vady. Dobré skutky oceňoval: knihovnu, nový cirk, rozvoj řemesel a umění, rodinný kodex: " ...a pak nebylo kraje, jenž by neměl vlastní tvorstvo, hvězdy a podoby bohů si zabraly nebeskou půdu v hlubinách lesklým rybám svůj příbytek poskytly, vody,pevnina dostala zvěř a proudící ovzduší ptáky..."- pokr. příště 16.leden -Kalendarium. Tento den se hodí pro průvodce dějem této knihy s odstupem dvou tisíciletí : "Tento, když národ jsi zdolal, tys zasvětil kořist sokyni, kterou sám ctíš, abys zbudoval nádherný chrám. Matka tvá okrášlila jej oltářem, jakož i skvosty -manželky mocného boha, jediná hodna je být...." Metamorfosy : "Živná země však přece kol dokola jest sevřena mořem uprostřed mořských vod a odevšad stažených křídel mého letu, která se uchýlila do stínu matčiných útrob.". Osud básníka, který předestřel další vývoj se naplňoval. Saianus s pamfletem spěchal do kanceláře císaře v paláci. Ovidius sice nebyl žádný !světec", ale Cornélia jej dokonale změnila k svému obrazu a ku štěstí milionů čtenářů jeho knih i po mnoha staletích.Octaviánus sice lpěl na svém synu Britannicovi, oceňoval nejen jeho schopnosti vojensky ovládnout Británii, ony problematické ostrovy, ale i jeho "misijní činnost" ve funkci místodržitele ostrovů (prokonzula).Nebýt intriků Agrippiny a dalších hodnostářů, kteří prosazovali Claudiovský rod. Vedle Tiberia vyrůstal v paláci Claudius, neduživý chlapec ....Hlavní intrikánkou byla Agrippina, která stranila Tiberiovi na úkor nevlastního syna.
V císařské rodině bůjel za zády císaře dům neřesti, všeobjímající intriky a podhoubí špíny, provázející každou jedinovládu. "Dej mi ten pamflet, podívám se co tam Naso načmáral", přikázala Agrippina, která přijala Saiana ve svém "apartmá".Ten zpod své uniformy, oddělující lehkou tuniku vytáhl přimáčklý svitek -"Trochu to Ovidius přehnal. Zjevně straní Germannicovi a to není v mém zájmu. Navíc to zavání odbojností vůči současnému stavu věcí v imperiu", ledově vyhrkla Agrippina. - " Tenhle text se určitě bohovi Augustovi líbit nebude a nepřenese jej přes nos"; vinul se k Agrippině Saianus, ta ho však odstrčila. - "On odmítl můj dopis i pozvání.." Intrikán Saianus jej ani adresátovi nedoručil, měl v ruce kompromitující materiál na císařovnu. Druhý dopis, adresovaný Tiberiovi, obsahoval různé pikanterie a narážky od neteře kandidáta na trůn Octavie, rovněž Saianus pečlivě uschoval. "Oba se hodí"; pomyslil si.... "Měl bych Nasa okamžitě zatknout ", otočil řeč na praktické provedení zásahu proti básníkovi. Zbavovat se nepohodlných a překážejících osob byl jeho obor a my i dnes víme, že má ve vývoji lidstva své následovníky. Agrippina dočetla pamflet a dala jej Saianovi : "Se zatýkáním počkej. Ten list podstrč Octaviánovi, tím ho zasáhneš a jeho přátelství k Ovidiovi. Manžílek bude mít z něj radost co z veršů se dá usmolit, aby byly náležitě politické a pletly se do našich záměrů..." Bohy povznesený nevidí, jak jedem otravuje juliánsko-claudiovský dům Agrippina a Saianus. Ovidius mezitím přišel domů, objal se ženou a na lůžku pak plánovali budoucnost dítěte.Otroci a otrokyně v domě měli dobrou službu, paní domu byla na ně hodná a sám Ovidius nikdy nepoužil správce a jeho bič. Vlastně, ani jej nepotřeboval. Jednoho z otroků měl na opisování, jiného na diskuse. Paní domu si vybírala spíše komorné. Proti jiným otrokům se měli tito vcelku dobře. -"Nechoď s pány na stejný led, pán uskočí, ale ty si zlomíš nohu", na toto úsloví asi Ovidius ani nevzpoměl, ačkoliv četl hojně Ezopovy bajky. Caesar Augustus ( "bohy povznesený k božstvu") seděl za ebenovým stolem tmavé barvy s typickými ohýbanýma nohama s náměty faunů. Totéž i sedačka; známe podobné výjevy z různých novorenezančních děl v depositářích našich hradů a zámků.... - Na stole stál svícen z bronzu, víceramenný, pozlacený.Svíce plály souměrně, mírně K ruce císaře byl stojan na stillus (psací potřeba jíž se psalo na desky nebo papyry, coby vynález starých Egypťanů). Císař běžně pročítal zprávy o dění v imperiu a hlášení tajné policie, což byli špehové z řad prétoriánské gardy, která se posléze stala "státem ve státě". Instituci špehů tohoto typu zavedl diktátor Cornélius Sulla už v době krize republiky.- Vešel Saianus ale císař mu nepokynul aby si sedl naproti, před vládcem se zásadně stálo v "raportu": - " Proč nebyl můj přítel na radnici a na fóru?"-stroze pohlédl na Saiana. - " Zaobíral se pamflety na Tulliově náměstí"; žaloval Saianus.-"Máš nějaký z těch svitků? rázně řekl císař! Saianus jakoby váhal a zastával se naooko přítele Augusta : -"Pokud nechceš ponechat Ovidia v rukou liktorů se sekerou, raději nečti, můj pane."- Císař se zamračil ještě více: -" jen mi ho podej!" Saianus mu podal z pod krunýře papyrus a dělal to přímo "obřadně".... Octavián bedlivě četl verše, které byly namířeny proti nadměrné oslavě a samovládě. -!" I námi milovaný caesar by neměl překročit stín bohů...".- Augustus byl jako "opařený", neboť na rozdíl od Vergilia, oslavné verše na něj se mu vždy pro nevtíravost líbily. Nasadil typický neutrální výraz, čímž jakoby naznačil, že kdysi jím likvidoval Kleopatru:- "Mám jej odevzdat do rukou práva a liktorům, nechat zmrskat pruty a useknout hlavu? "- pepřil dusno v atmosféře Saianus. Po krátkém tichu se stárnoucí císař nadechl : -! Ne, není třeba jít tak daleko. Nechám to plavat, jedná se o momentální úlet mého přítele, ale nějak jej potrestat musím i když...;" Přerušil tok myšlení a zeptal se . "Kolik bylo lidí na náměstí?" -"Skoro šest tisíc a náramně se ten plebejský dav bavil. Měl jsem tam snad poslat prétoriány? "- Augustus věděl, že se nesmí nechat unést, vždy byl při choulostivých rozhodnutích kamenně klidný. Napsal na volný papyrus své rozhodnutí, které je snad dodnes zachováno ; v kalamáři byla býčí krev: " Senátor Publius Ovidius Naso, nechť je neprodleně dopraven do Nolly, vsazen na vojenskou loď plující do Illyrie na poloostrov Tomů, vysazen a do konce života nechť prožije v odloučení od Říma....." -Saianus měl zálusk na proskripce, ale císař v dovětku zachoval jemu a rodině veškerý majetek s možností, aby jednou za pět let mohla jeho žena v Effesu se setkat s manželem....pokr. °°°°°°°°°°°°°°°° Majetek, dům, ženy a Cornelia, to byl zálusk Saiana. Císař neměl v úmyslu mstít se za pamflety rodině. Åugustus nebyl k Saianovi nějak zvlášť důvěřivý a tak mu nedal větší šanci nežli měl nárok. Potřeboval ho však na špinavou práci.... Tak tedy !doživotní vyhnanství"; jeho dědici, nenarozený syn měl tedy vlastnická práva a Cornélia. Císař si nechtěl pohněvat mocnou rodinu senátorů, zejména předsedu sboru senátorů Aemiliána. Někteří cornéliovci pronikli i do "rodiny"....císař podepsal a ootvrdil pečetí ortel . -Centurio provázený dvěma legionáři vstoupili do Ovidiova domu. Ovidius byl na lůžku se svou mladou ženou a ta byla neobvykle zamyšlena. -Ženská intuice je stále neprobádanou neznámou. I Ovidius byl zmlklý : "Vím co tě trápí. Podle tvého výrazu mám jakousi neblahou předzvěst něčeho, co tě potkalo. " Pohladila jej jemně po tváři: - "nevím, jestli jsem svými verši na Tulliově náměstí nevzbudil nevoli Octaviána. A co hněv císařovny?-Závidí ! Jsi moc krásná moje ženo;" objal ji . Dozvuky milování přerušila diskrétně otrokyně? "Můj pane, paní, v aeskulu čekají prétoriáni a jsou netrpěliví"; řekla udýchaně. Ovidius rychle přehodil přes sebe lehkou tuniku a krátký plášť. Cornélia se vystrašila k smrti. Tušila něco zlého už po celý týden... V pokoji stál centurio s vojáky: - "Jste Publius Ovidius Naso, senátor Říma a archivář ? " Běžné zatýkací zaklínadlo, staré x -let .- "Ano, proč v tuto dobu přicházíte?" zeptal se Naso zcela udiveně, neboť čekal výtky od císaře, nikoliv situaci, které byl ve své kariéře u dvora občas svědkem.. -" Neprodleně se rozloučíte s manželkou a budete nás následovat. Pokusíte-li se klást odpor, budete spoután a dopraven do vězení, kde vyčkáte další ortel císaře Augusta!" - Centurio předal list císaře, kde byl napsán jeho verdikt. Ovidius četl a zbělel aýž zpopelnatěl. Mezitím přišla jeho žena, vzala mu z ruky papyr, neboť básník jakoby nevnímal co se děje kolem a vykřikla : - Bohové, vždyť on je nevinen, jen píše básně..." na chvíli se zhroutila na lenošku ale to horší ji čekalo po rozloučení, které nesmělo být dlouhé. Mohl si vzít s sebou jen to nejnutnější, což mu bez otrokyň Cornélia připravila na cestu, celá se chvějíce: ! Buď klidná má ženo, až se narodí náš syn, Augustus se obměkčí, trestá jen mne, nikoliv mé blízké.Určitě mi udělí milost.Stalo se to už několikrát.Naposledy ji objal : " Je mi líto mistře, čtu vás a vaše povídky a verše, ale musím plnit rozkaz !" -"Nelítostný císař mi vzal všechno. Je mu to podobné, několikráte tak rozhodl i o mých přátelích. Jen jsem psal o nepravostech současného dění ve městě". -Odstrčil plačící ženu, která měla pokročilé těhotenství. Pomyslil si a rychlým krokem následoval strážce. Cornélia omdlela a po procitnutí ji služebnictvo doprovodilo do přístavu Nolla, kde byla připravena strážní loď do Illyrie( poz. dnešního Rumunska ). Ovidius byl nucen prožít noc v městské věznici, aby časně ráno byl dopraven ve vězeňské káře do přístavu Nolla. Cornélia byla na přepravním molu, jednou rukou si držela břícho, místo nového života a když strážci jí dovolili rozloučit se s vyhnancem, jen krátce a pak pravou rukou mu mávala. Ovidiovi na přídi lodi se na ni dival i po odražení od břehu a po lících mu tekly slzy.Pouze za pět let má naději na opuštění nehostinného území Tomů.Loď pomalu odplouvala z přístavu , ztrácela a zmenšovala se z pohledu Cornélie až zmizela za obzorem. Zezadu k ní přistoupil jako stín Saianus : "Nechceš abych tě doprovodil? Ještě by leccos šlo zařídit.."Když se jí pokusil dotknout, vší silou mu vlepila pořádnou facku: -"Nepoznala jsem větší hyenu než otroka pána, který je bohem povzneseným". -Saianus za tu "vlastizrádnou" větu nemohl nic dělat, ani Cornélii uvrhnout do vězení a popřípadě jí znásilnit. Neměl už dál moc, ani vyhnanec nepodléhal pověstným proskripcím a tak setřel slinu i po plivnutí do tváře. Cornélia znala poměry u dvora a byla si vědoma, že má za sebou mocného Aemilia. Ani ten však mnoho nezmohl, je známa korespondence z listů z Pontu.Za tři měsíce porodila zdravého chlapce, který pro budoucnost nesl jméno : Publius Ovidius Naso mladší. Ovidius doplul do Tomů s eskortou, do míst kde bylo velmi málo obyvatel a poloostrov byl sám nehostinný a drsný. Kdysi jej ovládal pontský král Mithridatés, který vlastně tím, že porazil zkorumpované konzuly, se zasloužil o nástup Cornélia Sully. Jaký paradox. Vyhnanec měl k dispozici menší domek, přivezené otroky a dvě otrokyně. Před domkem se střídala stráž, která Nasa doprovázela i na procházkách po pobřeží a vnitrozemí poloostrova. Měl vymezené pásmo a za ním už hlídaly římské legie... Vycházel často na skálu nad zálivemm, asi 300m od domku se svitkem papyrů, hleděl na obzor, zda nepřipluje loď s vlajkou SPQR, aby mu přinesla svobodu- návrat do milovaného Říma.Dopsal zde slavné Metamorfosy-Proměny, Listy z Pontu a Žalozpěvy, pokladnici světové literatury, ze které čerpali Petrarca, Shakespeare, Goldoni, náš V.M. Kramerius,Václav Thám, J.K. Tyl a básníci obrození. Havlíček -Borovský v Brixenu čerpal do svých elegií životadárnou sílu. Ovidius vždy chtěl, aby básník byl osobitý, svůj. dal příklad a to se mu povedlo. A tak "císařská vyjímka", jak bude známo z pokračování Proměn 21.století v jiné kapitole, zachránila pro svět svitky, které přepluly moře s duchem autora. Je tomu právě dva tisíce let.....
Náhledy fotografií ze složky Předseda ČMND-NDS JAN VALENTA